Dobrovolný veterinární lékař na Grenadě

V listopadu 2009 jsem odjela pomoci jako dobrovolný veterinární lékař na Grenadu. Grenada je ostrov v Karibiku, který se, stejně jako ostatní ostrovy kdekoli jinde, potýká s nadbytkem toulavých psů. Existuje zde nezisková organizace GSPCA, která spravuje útulek a veterinární zařízení v jednom. Na kliniku dochází především místní lidé, kteří si nemohou dovolit platit péči o jejich psa či kočku na zdejší univerzitní klinice nebo lidé, kterým nevyhovuje dlouhá čekací doba na Univerzitě. Chod pracoviště zajišťují veterinární lékaři, kteří sem jako dobrovolníci přijíždějí z celého světa. Po mém odjezdu přijela např.celá rodina z Austrálie. GSPCA také zavedla kastrační program, kdy místní lidé mohou nechat za nízký poplatek vykastrovat své psy a neřešit tak velmi často otázku , co se štěňaty, či toulavými pejsky, které volá příroda. Hlavní náplní lékařů je chirurgie a samozřejmě běžná ordinace. Já jsem se věnovala především chirurgii, neboť jsem jen těžko rozuměla místnímu anglickému slangu. Sestřička na recepci mi objednala cca 3 feny na operaci denně. V naší praxi, kdy mám k ruce dva lidi, kteří mi pomohou jak s přípravou pacienta na sál, tak s anestezií, bychom zvládli chirurgií jistě více. Zde jsem byla na vše sama a tři pacienti byli až až. Pokud bylo třeba, samozřejmě jsem i ordinovala. Nejčastějšími problémy jsou zde parazité, a to kožní, střevní, i srdeční. A dále je zde řada autoúrazů, neboť většina psů tráví svůj den pobíháním kolem silnice a hledáním něčeho k snědku. Bohužel jsme řadě pacientů, vzhledem k omezenému vybavení jak přístrojovému tak medikamentóznímu, nemohli pomoci. Léky, které jsou zde k dispozici, přivážejí dobrovolníci. Řada léků je již dlouhodobě prošlá, ale i tak splní svůj účel a k mému velkému překvapení stále fungují. Řadě pacientů s jednoduchými problémy, jako jsou např. tržná zranění, průjmy, onemocnění kůže, jsme byli schopni pomoci. Bohužel u veškerých složitějších případů, kdy nestačilo vyšetření jen pohmatem či poslechem se mě často zmocňoval pocit bezmoci, beznaděje. Nemohla jsem pomoci. Bohužel i infuse (kapačky) tak potřebné při zdejších vysokých teplotách chyběly. Ale i tak byli majitelé vděční za jakoukoli pomoc či radu, a to je na této práci to, co člověku přináší radost a chuť pokračovat. Jednou o víkendu jsem se vydala trajektem na sousední ostrov. Místní lidé se dozvěděli, že tam jede veterinární lékař a já celou sobotu strávila na vesnici, kde jsem chodila od jedné rodiny k druhé a vyšetřovala. Řada psů byla velmi vážně nemocná. Potřebovali řádně vyšetřit a hospitalizovat . Bohužel, nemohla jsem jim pomoci. Majitelé sami živoří a nemohou si dovolit platit psovi převoz trajektem na univerzitní kliniku. Byla jsem vybavena jen jednou krabičkou přípravků spot-on (kapka mezi lopatky) proti blechám, klíšťatům a srdečním parazitům.
Sami pacienti, většinou psi, byli neskutečně vděční. Jedná se o psy, kteří se o sebe od malička musejí starat sami, kteří celé dny tráví buď hledáním zbytků stravy , aby naplnili prázdná bříška nebo sedí na ulici a škrábou si již tak rozedraná těla sužovaná nejčastěji svrabem. Tito psi jsou šťastní, že je zavřete do klece a dáte jim najíst. Vůbec se nemusíte bát, že by vám při venčení utekli. Nepotřebujete ani vodítko, oni už si sami ohlídají člověka, který jim dal najíst. Běžně jsme měli několik zvířat na hospitalizaci a za celý měsíc jsem nezažila, že by některý štěkal a chtěl ven. To je zásadní rozdíl v mentalitě psů u nás a tam. Zde je většina psů (majitelé prominou) rozmazlených a to se výrazně projevuje na jejich chování jak doma tak u veterinárního lékaře. I po několika měsících doma si často vzpomenu na smutné psí pohledy mých pacientů, kteří poté zůstali v útulku a doufám, že našli nového , hodného majitele.

Kateřina Skalová, Veterinární klinika Písek